Aktuality

10_2015_Fotograf_Pasz_Haiti bylo zkouškou

Praha – Silnice zatarasená hořícími pneumatikami a dřevem, hrozba dvou hurikánů a škorpion v pokoji. I to zdolal při humanitární misi na Haiti fotograf Jiří Pasz. Ostřílený cestovatel doprovázel na Haiti humanitární pracovnici Arcidiecézní charity Olomouc. Domlouvali tam zdravotní péči pro venkovany a setkávali se s partnery úspěšně rozjetých projektů. “Pokud člověk cestuje, stává se součástí příběhů jiných lidí a sám si vytváří ten svůj,” říká čtyřiatřicetiletý muž. Do Česka se vrátil před pár dny.

 

Splnilo Haiti Vaše očekávání nebo Vás něčím překvapilo?

I když člověk načte články a studie, nakouká filmy a mluví s lidmi, co mají vlastní zkušenost, realita vždycky překvapí. Proto je tak důležité cestovat. Překvapila mě úroveň devastace duše té země. Haiti si prošlo nesmírně turbulentní historií – od brutálního otrokářství přes děsivé diktatury ke katastrofám dramatických rozměrů. Zdá se, že na Haiti se kombinuje příliš mnoho faktorů, které brání nastartování rozvoje. Korupce, zločinnost, fatální chudoba, špatné kroky mezinárodní komunity, nekoncepční práce neziskových organizací, vysoká negramotnost, obrovské enviromentální problémy…

Bylo těžké se Haiťanům přiblížit, proniknout do jejich života?

S tamními lidmi je velmi těžké se sblížit a nejspíše to vyžaduje pár let života přímo na Haiti a znalost francouzštiny a kreolštiny. V mém případě to byly pouze tři týdny, což je příliš krátce. Občas tam byl cítit odpor k bělochům, což má původ v sadistickém otrokářství. Dnes je navíc živený politickou propagandou, která říká: za naše problémy a chudobu může běloch. To je podobné u politiků mnoha zemí, kde se hledá společný nepřítel, na kterého je možné svalit vinu. V reálu je to tak půl na půl – za něco si může Haiti samo, některé závažné problémy má na svědomí mezinárodní komunita.

Má fotograf na podobných cestách výhodu? Je fotoaparát vstupenkou do života běžných lidí nebo naopak terčem zlodějů?

Focení s sebou přináší klady i zápory. Člověk hledící skrz objektiv si nikdy neprožije vše stejně jako divák, který má pět nebo šest smyslů na to, aby dění obsáhnul. Na druhou stranu touhle prací vytváříme určitou hodnotu – vzpomínku zamrzlou v čase a když se fotografie povede, může se přiblížit malovanému obrazu a mít na diváky velký emocionální dopad. Některé fotografie mění běh dějin.

Osobně považuju za kritické dodržovat etické standardy a vyhýbat se pornografii chudoby. Můj nejdůležitější úkol byl zachytit práci ACHO a život na Haiti, tak aby se mohlo tohle vše prezentovat lidem v Česku. Zachytit komplexnost života je ale taková chiméra, každý fotograf po tom touží, ale nikdy toho nemůže dosáhnout. Fotografie je příliš plochá.

Bylo na Haiti bezpečno?

Zdá se, že situace na Haiti se nelepší. V současnosti probíhají volby a to znamená zvýšenou zločinnost, protože politika je úzce propojená se světem gangů. S Kristýnou jsme se hned na začátku dostali do trochu divočejší blokády silnice a měli jsme štěstí, že se nám podařilo včas odjet. Přece jen nás to trochu zaskočilo. Já jsem především pár hodin po příjezdu něco takového nečekal, bylo to dobré upozornění, že Haiti nebude procházka růžovým sadem. Blokády organizují politici s pomocí gangů, většinou jde o to že se silnice zablokuje vším co je po ruce – kameny, pneumatiky, dřevo – a zapálí se to. U Arcahaie, kde jsme na blokádu narazili my, tímhle způsobem protestoval jeden z lokálních politiků proti svému nezvolení.

Haiti je země, kde člověk musí být ostražitý. Navíc se přes Karibik během našeho pobytu přehnaly dva hurikány, naštěstí se Haiti vyhnuly.

Jaké momenty z této cesty považujete pro Vás konkrétně za nejdůležitější?

Nejdůležitější momenty… na to se mi těžko odpovídá. Škorpión v pokoji? Beru celou cestu jako proces, jako možnost se učit.

Navštívil jste kolem čtyřiceti zemí, čím bylo Haiti oproti nim výjimečné?

Z těch rozvojových zemí, kde jsem pracoval, bych zmínil Ugandu, Nepál, Kambodžu, Vietnam a Barmu. Haiti ale bylo největší zkouškou, je to nejchudší a nejdivočejší země, kde jsem kdy byl. Míra devastace je obrovská, celá ta země se od počátku své historie téměř neustále hroutí. Chudoba a deprivace jsou tak intenzivní, že se jen velmi těžko hledá cesta ven a jakousi kulturou je tu vúdú, které podle mne lidi spíše staví proti sobě. Do toho přicházejí hurikány, záplavy a zemětřesení.

Co Vás na Vašem povolání láká? Přece jen vyrážíte do nebezpečných míst…

Pro mě jsou jednou z nejdůležitější věcí v životě příběhy. Pokud člověk cestuje, stává se součástí příběhů jiných lidí a sám si vytváří ten svůj. Chcete něco zažít? Musíte jít mimo svoji zónu komfortu. Navíc mě fascinuje, kolik podob nabývá lidský život a kultura. Člověk to musí prožít, jinak nepochopí podstatu lidství a žije si ve své bublině.

Díky cestování se u mne konstantně zvyšuje pocit vděčnosti za naši zemi. Vracím se čím dál tím radši, protože tu máme skutečný ráj. Zvláštní, jak je pro mnoho Čechů ten ráj neviditelný.

 

Rozhovor vedla Karolína Opatřilová, ACHO