Droždín – Vyprahlé Haiti, kde se otřásá země, kde lidé živoří… I tak má ale Haiti své radosti, lidé tam zpívají, hrají fotbal,… Děti z droždínské školy se podívaly v úterý 29. ledna do země, kde žije jejich spolužák Idonel. Co vše se dozvěděly?

Na cestu za Idonelem pozvala děti Klára Lőffelmannová, která byla na Haiti pomáhat pod vlajkou Arcidiecézní charity Olomouc již třikrát. Loni na podzim Klára vstávala ve tři hodiny ráno, aby se včas dostala do Prahy na letiště. Odtud odletěla letadlem do Vídně, pak přes Londýn do Miami, kde s kolegou přespali, a druhý den se vydali na Haiti. Cesta tak zabrala dva dlouhé dny. Na plátně před dětmi se objeví vyfocené letadlo.

„A to letadlo, troubilo?“ Zajímá dalšího chlapečka.

Klára se pousměje a vrtí hlavou. „Ne netroubilo, ale zato auta na Haiti troubila dost.“

Děti zajímá, jakou řečí se na Haiti mluví a dozvídají se, že francouzsky a kreolsky (v kreolštině se míchají jazyky domorodců, které v minulosti přivezli otrokáři z Afriky, s francouzštinou). „Když budete chtít, tak vás něco naučím,“ sděluje Klára dětem.

Její návrh má u početného publika ohlas. „Jóóó!“

Klára neváhá a přibližuje něco z kreolského slovníčku:

„Ahoj se řekne Salut.

Jak se máš? – Komo ou ye?

Na to Haiťané obvykle odpovídají: Jde to – Pa pi mal.“

A jsou na Haiti, v hlavním městě Port au Prince. Prostřednictvím fotografií se vmísí mezi řidiče a chodce v přeplněných ulicích. Jezdí tu tzv. tap tapy, na které stačí zamávat a ony zastaví – na Haiti totiž nefunguje jízdní řád. Stejně tak řidiči nedodržují žádná pravidla silničního provozu. Mezi auty se občas objeví i zvířata, dále tam chodí prodejci. „Zboží nosí na hlavě, třeba tato paní, která prodává kartáčky na zuby… A tento pán prodává sáčky s pitnou vodou, pět sáčků za 5 gourdů, což jsou v přepočtu 2 naše koruny. Pitné vody je na Haiti velký nedostatek,“ popisuje Klára.

Všude po celém městě jsou odpadky, na Haiti totiž není ani žádný odpadový systém, popeláři tam nejezdí. Také pobřeží je zaneřáděné odpadky, čisté bývají jen soukromé pláže, o které se někdo stará.

„A jaká jsou tam nebezpečná zvířata?“ Ptá se další žačka.

Tarantule a štíři? Mnohem nebezpečnější jsou komáři

Podle Kláry se na Haiti nepromenádují velká zvířata, jako jsou tygr nebo lev. „Narazíte tam na hady, pavouky jako jsou tarantule, nebo štíry. Nejvíc nebezpeční jsou však komáři, protože přenášejí malárii. Proto je třeba mít s sebou repelent a spát pod moskytiérou,“ upozorňuje Klára.

Na plátně se objeví typický haitský příbytek. Je postavený z kusů plechu, dřeva a s plachtou místo střechy. Tato obydlí těžko odolají katastrofám, které jsou na Haiti časté. „Třeba hurikán před dvěma lety neustál ani tento kostel v Roche a Bateau. Hurikán mu vzal střechu a zničil i okolí. Lidé přišli o své domečky. Proto jsme vyhlásili sbírku,“ komentuje Klára další snímek, na kterém je již zastřešený kostel.

„A zažila jste zemětřesení?“ Zní další otázka.

Klára přitakává. „Když jsme se vrátili z Roche a Bateau do Porta, při večeři se najednou všechno začalo třást. Trvalo to asi 15 vteřin, ale za tu dobu může spadnout spousta domů…  Poničená byla třeba i tato zděná policejní stanice,“ ukazuje další foto a upozorňuje, že krátké otřesy se ještě opakovaly.  Epicentrum zemětřesení bylo na severu poblíž ostrova Tortuga, kde pobývali piráti z Karibiku.

„Néééé,“ hrozí se děti, zřejmě karibským pirátům fandí.

Země se na Haiti otřásá často, ale Klára to loni na podzim zažila poprvé. Nebylo to nic příjemného.

„A proč se děje to zemětřesení?“ Chtějí vědět malí diváci.

Haiti leží v oblasti, pod jejímž povrchem se občas pohnou litosférické desky. „To loňské zemětřesení bylo nejsilnější od roku 2010, kdy spadla většina domečků v hlavním městě, zemřela spousta lidí a byla to tragédie. Domky na Haiti totiž nejsou postaveny z kvalitního materiálu, který vydrží,“ vysvětluje dál pracovnice Charity.

Publikum zajímá, jestli se na něco podobného dá vůbec připravit. A údajně nedá. „Já pak spoustu nocí nespala. Člověk byl pořád ve střehu, kdyby se silné otřesy opakovaly. V takovém případě by lidé měli vyběhnout z budovy ven, anebo se postavit ke sloupu nebo pilíři, který to ustojí. Zvažovali jsme také to, že si zabalíme pohotovostní batůžek s nejdůležitějšími dokumenty, který v případě katastrofy jen čapneme a utečeme s ním,“ odpovídá Klára.

Děti na ni pálí další a další otázky, třeba kolik dětí Haiťané mívají? Podle Kláry připadne na jednu rodinu šest dětí.

Jak se má Idonel

„A má Idonel sourozence?“ Dostávají se ke svému spolužákovi.

Podle Kláry zřejmě sourozence nemá, ale je pravděpodobné, že nevlastní sourozence ano. To je na Haiti časté. „Jistě ale víme, že Idonel žije s rodiči. Jeho maminka nepracuje a tatínek vyrábí dřevěné uhlí. Původně chtěl Idonel být lékařem, ale to přehodnotil a teď chce být zemědělcem,“ líčí Klára. S Idonelem se setkala při své poslední misi (loni na podzim) ve třídě střední školy, kde nyní studuje. Je mu 18 let, což znamená i na Haiti, že je plnoletý.

Výprava se dostává do základní školy sester sv. Josefa v Gonaïves. Žáci jsou oblečení v uniformách a dívenky mají vlasy plné nejrůznějších mašlí, korálků a ozdob. Děti zajímá, co by se stalo, kdyby malí Haiťané uniformu ztratili, nebo by ji zapomněli? A co kdyby přišli pozdě do vyučování?

Když děti přijdou pozdě, mají smůlu. Do výuky je nikdo nepustí, musí být tedy dochvilné. Dovnitř do školy haitské děti nemohou také, když nejsou oblečeny do uniformy. Takové je pravidlo. „Je to problém, spousta Haiťanů si tak nemůže dovolit děti poslat do školy, protože nemají peníze na uniformu, na výuku, poplatky za zkoušky,…“ vysvětluje Klára s tím, že všechny děti, které docházejí do gonaïvské školy, jsou sponzorované. Jsou to opravdu ty nejchudší.

Zazní další dotaz. „A jsou tam bohatí lidé?“

Velký pytel rýže spolkne měsíčním plat učitele

„Ano, na Haiti je i pár velmi bohatých lidí. Jsou to třeba ministři z vlády nebo majitelé firem a žijí ve vilách v Portu. V bohatých čtvrtích jsou i supermarkety, kde mohou nakupovat… Na Haiti je ale drtivá většina velmi chudých lidí, kteří živoří. Jsou tam jen velmi chudí a velmi bohatí, nic mezi tím jako tady u nás v České republice,“ říká Klára a uvede příklad ze života, kdy například haitský učitel pořídí za svůj měsíční plat jeden velký pytel rýže (ten mu vystačí na jeden měsíc), už mu ale nezbydou peníze na bydlení, nové kalhoty,…

Díky Adopci na dálku (školy v Roche a Bateu, Gonaïves a Baie de Henne) se děti ve škole i najedí. Mnohé z nich totiž doma nemají ani teplé jídlo. Ve škole každý den pojídají rýži s fazolemi v různým kulinářských obměnách. Rýže s fazolemi je nejvíc obvyklé jídlo na Haiti – nasytí a je levné. „Ve škole v Gonaïves  sestřičky před začátkem vyučování dávají dětem ještě mléko. To je dobře, protože děti byly dehydrované, hladové a nemohly se pak soustředit na výuku, některé i omdlévaly,“ pokračuje Klára.

„A jak se tam vůbec mají?“ Ptá se holčička.

Cesta končí Klářinými optimistickými slovy: „Pa pi mal – jde to. Jsou chudí, ale umí si užívat života, jsou rádi se svou rodinou. Podle mě jsou stateční.“

Na plátně se objeví nápis: Brzy na shledanou, Idoneli! Je čas přistát s letadlem. Jsme zpátky v Droždíně, uvnitř budovy je teploučko, některé děti míří na oběd, jiné domů (je konec vyučování) a za okny je sníh a zima…

Děkujeme droždínským žákům a tamním paním učitelkám za pozornost a také za to, že pomáhají zlepšit život Idonelovi. Díky jejich podpoře má šanci na budoucnost.

Karolína Opatřilová, Arcidiecézní charita Olomouc